METODY

Na tomto místě bychom Vás rádi uvedli do námi aplikovaných metod v projektu. Především jde o leteckou archeologii a dálkový průzkum Země, k ověřování a průzkumu archeologických lokalit využíváme i další nedestruktivní a málo destruktivní metody jako např. geofyzikální měření či sondáž půdním vrtákem.

LETECKÁ ARCHEOLOGIE

Letecká archeologie patří k nejdůležitějším způsobům získávání nových archeologických dat. Žádné další metody nepracují v prostoru tak velkém jako ona a neobjevují tolik nových archeologických lokalit a nových typů objektů. Letecká archeologie a dálkový průzkum jsou v dnešní době stále více integrovány do poznávání lidské minulosti a péče o kulturní dědictví.

Činnosti spojené s interpretací obrazových pramenů, s vizuálním průzkumem krajiny a pořizováním dokumentačních snímků z výšky (v řádech stovek metrů až stovek kilometrů) lze označit souhrnným pojmem letecká archeologie. Zatímco v minulosti byl tento pojem víceméně synonymem pro letecký průzkum (prospekci), leteckou fotografii či letecké snímkování, dnes se chápe jako pojem nadřazený, integrující ve svém obsahu výše uvedené (a některé další) aktivity. Leteckou archeologii chápeme jako obor, který ve své náplni integruje dva aspekty: průzkumný a dokumentační. Širší vymezení tohoto oboru předpokládá, že vedle vlastní prospekce archeologických objektů a komponent nás zajímají i ty kategorie kulturní krajiny, které není třeba hle­ dat, protože jsou více či méně dobře zachované a viditelné. Jsou to např. historická jádra měst a vesnic, jejich plužiny, opevněná sídla, komunikace aj. V tomto pojetí je letecká archeologie nedílnou součásti krajinné archeologie (historie). Poznatky získané jejími metodami jsou pro analýzu a rekonstrukci zaniklé krajiny v mnoha případech rozhodující, protože díky jejich velkému prostorovému záběru lze s jejich pomocí hledat a rekonstruovat vazby mezi sídelními jednotkami, jejich hospodářským zázemím a okolním přírodním prostředím. Letecká archeologie má samozřejmě své meze, které je třeba při její aplikaci brát v úvahu. Je to především problém časového zařazení identifikovaných objektů. Chronologické zařazení podpovrchových reliktů lze určit nanejvýš s jistou dávkou pravděpodobnosti, a to na základě srovnání jejich morfologie s tvary objektů datovaných jinými terénními metodami. Proto v projektu kombinujeme různé metody nedestruktivního výzkumu, protože tímto způsobem se jejich výpovědní potenciál výrazně zvyšuje. Od 90. let 20. století se v evropské archeologii stále častěji setkáváme i s aplikací dat dálkového průzkumu Země (DPZ). DPZ je mezioborovou disciplínou, jejímž úkolem je získávat informace o Zemi pro rozličná odvětví vědy. Spočívá v bezkontaktním sběru informací o terénu a objektech v něm ležících. Na rozdíl od klasické fotogrammetrie, která se zabývá především metrickým zpracováním obrazových záznamů, DPZ sleduje především interpretační, sémantickou stránku dat. Přesnost polohové identifikace pozorovaných jevů je v DPZ na druhém místě, ale v mnoha případech (např. právě při aplikaci v archeologickém výzkumu) je přesné určení polohy objektů stejně důležité jako klasifikace jejich vlastnosti.

Cíle letecké archeologie

Informace získané leteckou archeologií slouží primárně potřebám studia historické (míněno pravěké, středověké a novověké) krajiny a pozůstatků aktivit člověka v ní. Za hlavní cíle letecké archeologie považujeme:
• plošný průzkum krajiny z výšky, sledující identifikaci dosud neevidovaných archeologických památek buď částečně zachovaných, nebo nezachovaných v reliéfní podobě
• dokumentaci kulturní krajiny (nemovitých památek, reliktů původního přírodního prostředí a projevů tafonomie krajiny
• získávání informací z leteckých a družicových snímků, pořizovaných za jiným účelem, než je archeologická prospekce a studium historické krajiny
• evidenci, uložení a odbornou analýzu získaných dat, jejich využití ve vědecké práci a ochraně kulturního dědictví.
V teoretickém výzkumu se data letecké archeologie využívají zejména k řešení otázek sídelní a krajinné archeologie, tj. např. způsobů využití krajiny, struktury sídelních areálů apod.

Využití dat letecké archeologie

Letecká archeologie rovnoměrně přispívá do třech základních oblastí, které charakterizují náplň soudobé archeologie. Tyto oblasti jsou:
(1) Tvorba pramenné základny. Letecký průzkum významně rozšiřuje heuristické možnosti archeologie.
(2) Řešení teoretických témat. Letecký průzkum bývá nedílnou součástí výzkumu zaměřeného na poznání regionálních dějin osídlení, sídelní dynamiky, na identifikaci uzlových bodů pravěké sídelní sítě a analýzu vztahů mezi areály.
(3) Ochrana kulturního dědictví. Letecké fotografie slouží jednak ke sledování stavu památek, resp. změn, k nimž u nich v průběhu času dochází, jednak k jejich možné identifikaci na zemi (v terénu) a k zaměření jejich polohy. To umožňuje zkvalitnit praktickou a legislativní ochranu nemovitých památek.

Typy příznaků

Porostové (vegetační) příznaky zvýrazňují zahloubené archeologické objekty, které mají zvýšenou bonitu, vlhkost či teploto půdy. Mohou být zřetelné na různých rostlinách a zemědělských plodinách. Především se jedná o obilniny, objevují se však i na keřích a stromech. Lepší podmínky k růstu jsou indikovány vzrostlejšími rostlinami, které jsou sytě zeleně zbarvené ještě v předsklizňovém období, kdy dochází k oddálení jejich zralosti. Letecká prospekce je vhodná v předžňovém období u větší části ploch obilniny dozrávají, zelené obilí pak identifikuje a „vykresluje“ půdorysy archeologických objektů. Vzrostlé obilí vrhá ráno nebo v podvečer při šikmém slunečním osvětlení dlouhé stíny Vegetační příznaky lze rozlišit na lehčích půdách, štěrkopískových terasách vodních toků (nejlépe viditelné nad erodovaných částech mírných svahů a okrajů terénních hran). Nevhodné typy prostředí pro detekci porostových příznaků jsou např. mělká údolí menších potoků s mocnými usazeninami splachů.

Stínové příznaky je možno spatřit při velmi šikmém slunečním světle, při němž stíny indikují mírné vyvýšeniny terénu a možné relikty antropogenní činnosti jako jsou doposud v krajině zřetelné struktury mohyly, náspy valů a příkopy (prohlubně apod.). Ozářená strana těchto památek je výrazně světlá, zatímco protilehlá stinná je tmavě zbarvena

Sněhové příznaky se objevují při výskytu tenké vrstvy sněhu, který odtaje/zůstane v závislosti na jiných fyzikálních vlastnostech výplně zahloubeného objektu. Tmavé zbarvení půdy nad archeologickými objekty mimo jiné přispívá k vyšší míře pohlcování slunečního záření. Zdivo intenzivněji promrzá - sníh nad ním roztaje později než v okolí.

Půdní příznaky se vyskytují při odlišné výplni (zeminy) archeologických objektů (chat, zásobních jam, hrobových jam, příkopů) zahloubených do podloží pod ornicí. Po ukončení užívání se zaplnily (úmyslně) nebo nahodile (naplavením nebo navátím zeminy z okolí) zásypem s organickými a anorganickými zbytky ze sídlišťního prostoru nebo tehdejší ornicí apod. Výplň obsahuje jednak větší množství živin (má vyšší bonitu), udrží větší množství vláhy a jednak pohltí více slunečních paprsků než okolní prostředí tvořené nap íklad spraší, pískem, štěrkem nebo skálou. Tyto rozdíly podmiňují další fyzikální a chemické vlastnosti. Projevuje se barevnými půdními kontrasty: změnu barvy půdy nad archeologickými objekty většinou do tmavých odstínů zapříčiňuje zabarvení (od tmavohnědých, přes popelovitě šedé až po černé tóny) jejich humózní výplně, která se orbou dostává na povrch. Naopak naorávání kamenných (nebo cihelných) zbytků zdiva, kdy pluhem obrácená zemina je částmi stavebního materiálu zbarvena do světlejších tonů.

Vlhkostní nebo vyprahlostní příznaky se objevují v případě, že výplň objektů má jinou schopnost akumulovat vodu ve srovnání s podložím.